Skřetův blog na Blog.cz

Prostě nestíhám,ale časem přibydou

Prostě nemám čas,ale časem přibydou

Sfinga v Gize

Sfinga není postavená z těžených bloků jako pyramidy a chrámy které střeží, ale jedná se vlastně o opracovaný skalní blok.Vypadá jako lidská hlava posazená na těle lva.Obří skulptura je vysoká 66 stop a dlouhá 240 stop. Výraz tváře této sochy je takový, jakoby někdo spojil stokrát Monu Lisu do jednoho díla. Její oči stále pozorují stejný bod na obzoru skrz propast věků. Kdokoliv poprvé spatří Sfingu tváří v tvář, nezůstane lhostejný. Žádný návštěvník, ať má jakoukoliv mentalitu a kulturní kořeny, nemůže odejít po tomto setkání nepohnut. Patrně stejný pocit měl i J.A. West kdy poprvé před 30 lety spatřil Sfingu. Od těch dob navštívil Egypt mnohokrát. S každým setkáním s obrovskou sochou v něm stále více narůstal pocit, že tato památka je o mnoho starší než ostatní Egyptské památky , které viděl. Byl to on kdo se první začal věnovat faktu,že zvětralé vzory na Sphinze nejsou vodorovné jako na jiných památkách v Gize, ale jsou svislé. Je jasné že vodorovné zvětrání je výsledkem eroze způsobené silnými větry a písečnými bouřemi.Těch je samozřejmě v této oblasti hojnost. Ale svislá eroze může být způsobena pouze působením vody. Mohla voda způsobit svislé zvětrání na Sfinze? Voda ? Ale odkud ? Mluvíme o Sahaře. West si samozřejmě uvědomoval, že egyptologie jednoznačně zařazuje vznik Sfingy do doby kolem roku 2500 př.n.l., do časů vlády faraona Chephrena, který je zároveň identifikovaný s druhou pyramidou v Gize.Jeho studium, ale ukázalo, že víra v toto datování stavby Sfingy, je mnohem větší dogma než cokoliv jiného. Tato dogmatická víra totiž není podepřena jediným logickým faktem. Nejsou zde žádné nápisy, které by spojovaly jmenovaného faraona se stavbou. Nenašla se ani žádná taková stéla nebo papyrusy. Jediným důvodem proč toto dogma vzniklo je tzv. Stéla sfingy vztyčená Thutmosem IV., na které se ve 13. řádku nachází kartu Chavreho. Pokud jde o blízkost pyramidy, tvrzení že blízkost dvou staveb znamená automaticky vznik ve stejné době je neskutečně bizarní. Jen tak na okraj. Stejně podivné je i datování Údolního chrámu a záhadné stavby Osireionu - obě stavby mají na tolik odlišnou architekturu od ostatních egyptských památek, že už na první pohled vypadají o dlouhé věky starší. Obě památky jsou si do značné míry podobné. Pro obě stavby je společné, že jsou postavené z obrovských bloků bez ozdob a nápisů, což je egyptským památkám naprosto cizí. Bloky použité pro stavbu Údolního chrámu jsou těžké až 200 tun! Pro bližší seznámení s problematikou doporučuji knihu "Otisky božích prstů" od G. Hancocka.

Sphinga je tedy podle Westa o hodně starší než časy panování Chafreho, ale kdy tedy opravdu vznikla? Pomůže tato hypotéza vysvětlit i zvláštní, svislé zvětrání na soše? V 1991 West odjíždí se skupinou vědců, nepostižených egyptologickými dogmaty, na plošinu v Gize. Přijel i Dr. Robert Schoch, prominentní geolog a profesor Bostonské univerzity, aby zkoumal jedinečné zvětrání těla Sphingy. Závěry, s kterými přišel po několika měsících analýzy, by měly otřást světem arecheologie. Svislé zvětrání vzorů na Sphinze, nebylo způsobené větrnou erozí, ale vodou z prudkých dešťů. To není možné, následovala reakce egyptologů. Schochova argumentace je ale jasně srozumitelná.Sfinga byla postavena v době, kdy takové prudké přívalové deště byly v Egyptě normální. Opět nemožné, reagovala egyptologie,takové silné deště přestaly tisíce roků před dobou Chevreho. Schoch pouze na tyto námitky zdvořile krčil rameny. To, není můj problém, odpověděl. Schochovo zjitění totiž, přináší mnohem větší problém, než by se mohlo zdát. Pokud se vrátíme do hluboké historie a hledáme dobu, ve které v Egyptě tímto způsobem pršelo, je nutné couvat pěkně daleko. Pan profesor Schoch totiž mluví o době před rokem 10000 př.n.l. Ano mluví se o době kdy končila poslední doba ledová! Zapamatujme si tento čas, navazují na něj totiž další souvislosti ze kterých poněkud mrazí v zádech. Stalo se to co se dalo očekávat. West a jeho tým byl okamžitě označen za šarlatány.West byl neoblomný,neměl sice velebný kredit a auru neomylnosti jako jeho učení oponenti, ale vědecká logika byla na jeho straně. Nicméně egyptologie ukázala neschopnost připustit argumenty (by přísně vědecké), které by otřásly chrámem jejich umělých kontrukcí a dogmat. Důsledky Westovy teorie jsou zřejmé. Ukazuje se, že bude nutné přehodnotit dějiny lidské civilizace jako celku, tato trhlina v současných teoriích totiž narušuje pohled na dějiny jako celek. Westovu teorii zcela nečekaně podpořila v roce 1993 úplně jiná vědní disciplina. Do hry vstoupila astronomie. R. Bauval - belgický stavební inženýr se zájmen o astronomii zjistil následující. Tři pyramidy v Gize jsou neuvěřitelně přesnou pozemskou mapou tří hvězd Orionova pásu, dokonale vyjadřují úhly mezi nimi a dokonce prostřednictvím svých vlastních velikostí naznačují individualní velikost hvězd. Tento grandiozní model hvězdné oblohy se prostírá dál na jih a sever a zahrnuje další stavby na plošině v Gize a opět s maximální přesností ! Ovšem největím překvapením je, že monumenty v Gize jsou uspořádány tak jak hvězdná obloha vypadala (pouze a jedině) kolem roku 10 450 př.n.l. Opět onen čas...

V říjnu 1995 se organizace Egyptian Antiquities rozhodla vyčistit prostor mezi Údolním chrámem a Sfingou, ležící východně od Sfingy. Právě díky těmto pracím šťastné rýpnutí rýčem jednoho z dělníků odkrylo část starověkého komplexu podzemních galerií a stezek. Když se o tom dozvěděli R. Bauval a G. Hancock okamžitě odcestovali do Egypta.J.A. West tam odjel také a tak se všichni tři mohli setkat přímo v Gíze. Dorazili na místo překypující aktivitou. Skupiny dělníků a zedníků kopaly a čistily oblast před Sphingou a chrámy. Naštěstí egyptské úřady ještě neuzavřely tuto oblast, takže po zaplacení "bakie" jednomu z inspektorů dohlížejících na práce mohla improvizovaná výzkumná skupina sledovat práce zblízka. Bylo obtížné říci co se vlastně na místě, ke kterému se dostali, nachází. Objevená oblast vypadala jako by byla před roky již někdy odkrytá a potom z nějakého neznámého důvodu opět zahrnutá. Na první pohled bylo zřejmé, že konstrukce z malty a železných tyčí, které byly nad stropy starověkých podzemních stezek, měly patrně zpevnit památky. Inspektor, postavající stranou, vyslovil názor, že tato stavba vznikla když egyptolog Selim Hassan uvolňoval oblast pro Egyptian Antiquity v roce 1930 nebo, možná, později v roce 1950 kdy se nedaleko stavělo kino pod širým nebem. Ale proč byly vykopávky znovu přikryty zůstává tajemstvím. Odkryté prostory jsou tvořeny z jakési hlavní tepny spojené s přírodními jeskyněmi, jsou asi 10 stop široké a 200 stop dlouhé, vedou od severu k jihu pod Údolní chrám a Sfingu. Tato tepna je křižována dvěma dlážděnými stezkami, přechází z Údolního chrámu a běží východním směrem. Obě stezky mizí na východním konci pod zemí. Zajímavé místo se nachází na hlavní tepně v místě kde se kříží s jižní stezkou. Je to jakýsi průlez. Víko zakrývající průlez je vyrobeno z jediného kusu vápence, má ulomený jeden roh, takže je vidět vodu proudící pod zemí a směřující k Sfinze a údolnímu chrámu. Celý komplex byl zřejmě velmi starobylý a téměř jistě byl současníkem Sfingy. Ale jakou mohl mít funkci ? A jaký byl účel podzemní vodní cesty? Podle starobylého egyptskému mýtu, byly legendární brány "Příštího světa" střeženy dvěma gigantickými lvy, nebo sfingami nazývanými Akeři. V nákresech "Nového království" sedí sfingy - Akeři u východní brány se zadními nohami v kanále. Dole je vidět podobný podzemní tok, nebo kanál. Za lvy se tyčí obrovská mohyla či pyramida a pod ní se nachází velká oválná komnata, která se zdá být hermeticky uzavřená. V tomto mysteriozním pokoji se má ukrývat "vznešené tajemství od boha", který spravoval Egyptskou zemi v období vzdálené epochy Zep Tepi - první doby. Tato zvlátní místnost byla nazývána "Domem Sokaru" v Rostau. Podobnost s komplexem a Sfingou je tajuplná. Giza byla totiž v dávné době také nazývaná Rostau a Sokar (bůh se sokolí hlavou) byl identifikován s Osirisem. Je to jen shoda náhod? Kdo ví...

Jedno je jisté, základní teze "Smaragdové desky" Herma Trismegista, která zní "...jak nahoře tak dole..."je na plošině v Gize dotažena k totální absurdnosti. Památky na plošině tvoří přesný pozemský model tří hvězd Orionova pásu tak, jak se bylo souhvězdí vidět okolo roku 10,500 př.n.l. Kdo mohl pozorovat oblohu nad Gizou před 12500 lety a kdo, tehdy, měl technické schopnosti naplánovat či vybudovat taková monumentální díla jako je Sfinga a pyramidy? Egyptologové tvrdí, že žádná taková civilizace na zemi, v té době, nebyla schopná naplánovat a postavit takové ohromné, dokonale vyprojektované stavby. Vrátím se teď k E. Caycemu a jeho proroctví. Nechci na této stránce rozvíjet teorie o zmizelé Atlantidě, spíš si dovolím upozornit na několik zajímavých faktů.

- Golfský proud vznikl zhruba před 12 000 lety. Tehdy byla odstraněna překážka v podobě pevniny či souostroví někde v oblasti dnešních Azorských ostrovů
- Egyptské a asyrské "roční kruhy" se setkávají v hluboké historii v roce 10 583 př.n.l., kdy byly patrně tyto starověké "kalendáře" spuštěny
- geologové připoutějí možnost ponoření rozsáhlých ostrovů v Atlantiku v době 10 000 - 11 000 př.n.l.
- v době před 12 000 lety došlo k vyhynutí mamutů - významné archeologické naleziště ve Velké jeskyni v anidaru v Kurdistánu, kde je doloženo kontinuální osídlení trvající 100 000 let, bylo podle archeologů přerváno kolem roku 10 000 př.n.l. na velmi dlouhou dobu a to masívními otřesy, které způsobily částečné zhroucení stropu. Dále je doloženo zplavení jeskyně povodní. Mimochodem dnes je jeskyně ve výši 750 m nad mořem.

Nestavěla přece jen v Egyptě zachráněná hrstka Atlananů, kteří přežily katastrofu? Nebo naopak, ve snaze uchovat část své historie ve chvílích předzvěstí katastrofy, vytvořili enklávu kde by jejich dokumenty a možná i část obyvatel, přežila apocalypsu, která nastala před 12 000 lety? A nebo je všechno jinak ? Staří Egypané nazývali Sfingu Hor-em-Akhet, co znamená Horus na obzoru. Horus - jestřábí bůh, byl božské dítě Isis a Osirise. Jeho jméno pocházelo z egyptského slova Heru, které se překládá jako TVÁŘ

Megalitické památky

Do západní a severozápadní Evropy se zemědělství a další technologické inovace šířily především po moři, naproti tomu České země byly spíše kolonizovány přistěhovalci z Balkánu (kteří sami přišli nejspíš původně z Anatolie). Možná se právě zde nachází důvod, proč vývoj obou oblastí byl až do doby bronzové tak odlišný.
Střední a jihovýchodní Evropa se může pochlubit bohatší materiální kulturou, západ je chudší, ale přitom zaměřen jaksi "náboženštěji". Výsledkem je pak vznik megalitických staveb, někdy se dokonce uvažuje o možnosti, že by zde společenským uspořádáním byla teokracie.
Pokud u megalitů obdivujeme nejenom jejich monumentální architekturu, ale i funkci astronomickou, potom mají ovšem co nabídnout i naše země.

Zřejmě nejznámější pravěkou observatoří na našem území je hradiště v Makotřasech (Slánsko), které svým stářím okolo 3 500 př. n. l. převyšuje i Stonehenge. Spojnice mezi branami zde odpovídaly bodům na horizontu, kde vychází či zapadá slunce při slunovratech. Spekuluje se i o tom, že geometrie stavby může mít vztah také k pohybu Měsíce.
Co se týče dalších chrámů z mladší a pozdní doby kamenné, pozornost v nedávné době vzbudil objev záhadné stavby v Horoměřicích u Prahy. Podrobnosti podává např. archeolog Jaromír Beneš ze společnosti Archeos na serveru Planetárium. Uvažuje o tom, že lokalita představuje jakýsi velký kultovní areál, s rondely, pohřebišti a právě nedávno objevenou tajemnou obdélníkovou stavbou.

Naši touhu po senzaci (a krvi) dokáže vždy spolehlivě přilákat stopa lidských obětí. Prováděly se i u nás? Téměř jistě ano, určité pověry a pověsti spojovaly tuto praxi dokonce se středověkými stavbami (děti či panny zazděné do základů). Lidské oběti jistě existovaly tím spíš v předkřesťanské době; přímé archeologické doklady ale podle všeho z našeho území nemáme.
Jedním z kandidátů je jeskyně Býčí skála v Moravském krasu (podrobnosti např. zde). Nález hromadného hrobu je datován do starší doby železné, tzv. halštastského období (asi 800-500 př. n. l.). Původní interpretace nálezu hovořily o hromadné lidské oběti při příležitosti pohřbu nějakého velmože, dnes převládají jiné výklady přisuzující katastrofu např. výbuchu moučného plynu. Otazníky však zůstávají.

Samozřejmě nechybějí ani pokusy hledat na českém území skutečné megality, už dopředu je však třeba říci, že celkově mezi odborníky převládá skepse.
Asi nejznámější památkou jsou v této souvislosti Kounovské řady, nacházející se na Rakovnicku mezi Kounovem a Mutějovicemi. Problém v tomto případě je, že nálezy malých kamenů v řadách nejsou doprovázeny prakticky žádným dalším archeologicky doložitelným materiálem.
Kounovské řady proto nedokážeme datovat - hypotézy se pohybují od doby bronzové přes keltské osídlení až po středověk (ale pozor: ačkoliv současná keltománie mnohdy vaří svůj guláš i z megalitických staveb, Keltové rozhodně nevybudovali Stonehenge ani další západoevropské monumenty). Zcela vyloučit nelze ani možnost, že před sebou máme jakýsi vtip/plagiát podobný kruhům v obilí nebo obrozeneckým Rukopisům.
Vlastně o řadách nemáme moc co říci. Podobné objekty byly ovšem nalezeny i v okolí - v Klučku či na Nečemickém vrchu. Ani zde se nemáme o co opřít a naši nejistotu to ještě dále zvyšuje.

Ačkoliv vztah některých kamenů v Kounovských řadách k astronomickým cyklům je pravděpodobný, i zde spíše tápeme. Existují teorie tvrdící, že jde o hranice mezi středověkými či dokonce novověkými poli, velmi bizarně pak působí názor, že kameny vyznačovaly závodní dráhu pro koně -- zbývá totiž dodat, že řady končí ostrým srázem. Vtip na druhou by samozřejmě byl, kdyby teď někdo pod srázem vykopal tisíce koňských kostí :-).

Mimochodem, pokud byste se rozhodli Kounovské řady navštívit, opravdu nečekejte české Stonehenge. Jedná se spíše o valouny na zemi, které můžete při troše nepozornosti snadno přehlédnout. I z toho důvodu lze k návštěvě doporučit spíše období podzimu a zimy, kdy se kamenné řady nebudou tolik ztrácet v okolní vegetaci. A pokud nestojíte o osobní kontakt a stačí vám internet, poslouží tomuto účelu snad virtuální galerie na serveru Stezka.
Ani u dalších českých "megalitických" památek není prakticky možné provést zařazení do nějakého dalšího kontextu. Známým objektem je tzv. Kamenný muž, menhir od Klobouk (na Lounsku). Nedokážeme ovšem říct, zda je pravěkého původu. Geologický průzkum vedl sice k závěru, že kámen byl s největší pravděpodobností vztyčen uměle, ani to však nelze tvrdit jednoznačně (Kounovské řady jsou naproti tomu jednoznačně příliš pravidelné na to, aby mohly vzniknout bez účasti člověka).

Jak uvádí Karel Sklenář v knize Slepé uličky archeologie, určitým vodítkem by v případě Klobouků mohly být lingvistické souvislosti. Název místní vesnice "Klobouky" totiž možná vznikl právě podle kamene (klobouk znamenal původně geometrický útvar, homoli/menhir, teprve později začalo být toto slovo používána jako označení pokrývky hlavy). Obec existovala už určitě ve 13. století, lze tedy odhadovat, že celý útvar je starší - více se ale říci nedá a i toto orientační datování stojí do značné míry na vodě.
Klouboucký Kamenný muž pronikl do místního folklóru; podle místních pověstí se pohybuje směrem ke kostelu a až tam dojde, nastane konec světa. Dnes menhiru kromě místních obyvatel navíc pozornost věnují i lidé, kteří na (nijak nechráněné) archeologické památce zapalují svíčky a kadilo.

Boží mlýny melou

John Lewis vydělal na prohibici miliony. Byl současníkem Al Capona a rovněž jeho sousedem v Chicagu. Nechával s klidným svědomím zabít tucty lidí v přesvědčení, že pouze likviduje škodlivý hmyz a že život má cenu pouze pro svého nositele, tedy pro něj. Jakýsi Georges Pimlott byl dne 6. prosince 1931 zastřelen jedním z Lewisových vrahů, protože odmítl zaplatit výpalné. Ale ještě než ho stihlo provrtat šest kulek, vykřikl na svého vraha větu: "Boží soud!" Vrah Percy Newman se tomu smál a o svůj zážitek se podělil i se svým šéfem. Ten se smíchy přímo plácal do stehen. Dne 10. prosince 1931 však zemřela Newmanova žena na infarkt a přesně na Štědrý den zemřela jeho dcera na záškrt. Percy se už nesmál, ale obě úmrtí v rodině přičítal pouhé náhodě. Vyzpovídal se přesto u kněze, otce Jana, jenže ten mu nedal rozhřešení. To už byl Newman zmaten. Za měsíc,10. ledna 1932, zahynul jeho otec při autonehodě. O dva dny později skonala jeho matka na rakovinu. Propadl panice. Prodal auto, dům a veškerý svůj majetek odkázal církvi. A znovu požádal o rozhřešení a podruhé se mu jej nedostalo. Dne 30. ledna zemřel jeho jediný syn a Percy se žalem málem pomátl. Uvědomil si naráz, jak obrovskou cenu má lidský život a jaké utrpení prožívají pozůstalí. Myslel přitom na svých šest obětí, které vlastnoručně zprovodil ze světa. Potřetí vešel do chrámu Páně a kněz mu doporučil zanechat dosavadního způsobu života. 1. února 1932 přišel za Lewisem a dal mu bez okolků výpověď. "Z mé církve se beztrestně nevystupuje." "Nemám jinou volbu," namítl Percy odhodlaně. Nazítří našla policie Percyho tělo bez hlavy na břehu Michiganského jezera. Lewis se s odpadlíky nepáral. O dva dny později byla nalezena i Percyho zohavená hlava. Byl před smrtí mučen. Štafeta božího soudu však běžela dál.10. února zemřela na záškrt Lewisova dcera Amálie. Ten náhle ochabl ve svém "podnikatelském" počínání. Když pak 15. února 1932 onemocněla i jeho manželka, i Lewis se odebral s nabídkou jednoho milionu dolarů do kostela, když ho bůh vyslyší. Kněz mu navrhl, aby skoncoval s hříšným způsobem života, šek však odmítl. Lewis poslal 100 tisíc dolarů manželce Pimlotta. Žádná odezva. A tak se doslova připlazil 18. února ke knězi a vyzpovídal se mu. Nad tíhou jeho hříchů i tak zkušený kněz, jako otec Jan zůstal ochromen. Bylo však již pozdě na pokání. Dne 21. února byl Lewis na nejživější Chicagské třídě zastřelen šesticí neznámých a nikdy neodhhalených pachatelů. Jeho tělo bylo provrtáno jako cedník. Ačkoli okolo chodilo mnoho lidí,jako zázrakem se žádnému z nich nic nestalo. Zjistilo se, že se Lewis doznal k šestašedesáti vraždám.Soudní pitva, provedená 23. února 1932 prokázala v jeho těle šestašedesát střel. Šedesát šest kulek a přesně tolik zavražděvých. Lze vůbec zapochybovat o důslednosti božího soudu?....

Bermudy

Vrcholy trojúhelníku jsou pravděpodobně: Bermudy, Miami a ostrov Fla. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Avšak hlavní mapa této oblasti je dostupná v U.S. Naval Oceanographic Office ve Washingtonu D.C. 20390, kde témeř kdokoliv z nás může zajít a prostudovat tuto podrobnou mapu. V minulosti značné, avšak marné hledání potopených lodí, zmizelé letecké eskadry z pevnosti Landerdale, či potopené námořní lodě Sulphur Queen ve Floridské úžině, nám propůjčila myšlenku o tom, že kolem Bermudského trojúhelníka se točí víra v nadpřirozené vlastnosti takového místa.

Nespočetné teorie se po staletí pokouší vysvětlit mnoho takových zmizení, které nám byla a jsou nabízena po celou historii této oblasti. Většina z nich nám prozrazuje, že hlavním důvodem zmizení plavidel v této části oceánu je okolní prostředí a lidská chyba. Bermudský Trojúhelník je jedno ze dvou míst na naší Zemi, kde střelka magnetického kompasu se natočí k pravému zeměpisnému severu. Normálně a kdekoliv jinde na Zemi se střelka kompasu otočí k magnetickému severu. Odchylka mezi oběma je známa jako kompasová variace. Obyčejný člověk něco takového vůbec nepocítí, ale pro mořeplavce je tato oblast přímo děsivé nebezpečí, týkající se jejich navigace. Hodnota takového kolísání je něco kolem 20 stupňů, což se někomu může zdát hodně. Jestliže taková variace postihne námořníky, kteří proplouvají touto oblastí, může dojít k velkému odchýlení od jejich plánované trasy, a tak se snadno mohou ocitnout v nebezpečí. Dalším vysvětlujícím faktorem je charakter Golfského proudu v této oblasti. Je zde extrémně rychlý a bouřlivý, a tak může rychle a snadno vymazat jakýkoliv důkaz nějaké katastrofy. Nepředvídatelné karibsko-atlantické počasí zde také hraje svou roli. Náhlé místní bouře často znamenají nevyhnutelné katastrofy pro piloty letadel a námořníky. Přes velkou hloubku v těhto místech, časté výskyty silných proudů až po množství útesů je teorie o obyčejném ztroskotání velmi příznivá. Podle mého názoru se nejedná o žádná náhlá mizení v čase, jak jsem měl možnost někde slyšet. Takže na úplný závěr chci jen řící, že více než pravděpodobně můžeme tentokrát tuhle další záhadu prohlásit za věrohodně vysvětlenou.

Přes velkou hloubku v těhto místech, časté výskyty silných proudů až po množství útesů je teorie o obyčejném ztroskotání velmi příznivá. Podle mého názoru se nejedná o žádná náhlá mizení v čase, jak jsem měl možnost někde slyšet. Takže na úplný závěr chci jen řící, že více než pravděpodobně můžeme tentokrát tuhle další záhadu prohlásit za věrohodně vysvětlenou.
Nekteří ale tvrdí něco jiného :
Záhada Bermudského trojúhelníku vyřešena není. Jsou známy případy katastrof bitevních lodí, jejichž vraky se nikdy nenašly. A já nevěřím tomu, že by je odnesl Golfský proud. A i kdyby, dřív nebo později by je našel někdo jiný někde jinde, to se ale nestalo. Dále známe případ, kdy si dva mladí lidé vyletěli ve svém letadle Cessna. Po nějakém čase však stratili orientaci a asi dvě hodiny kroužili nad ostrovem, který oba popsali jako pustý. Jejich letadlo ani jeho vrak se nikdy nenašlo, přestože ho hledala nejvýkonnější a nejúspěšnější záchranná jednotka na světě celý týden. Nikdy nebyla vyřešena záhada, proč pilotka neviděla mohutný hotel, táhnoucí se přes celý ostrov, jenž byl samozřejmě velice dobře osvětlen. Bylo dokázáno, že to byl právě tento ostrov, nad kterým kroužili. Popsali to totiž návštěvníci hotelu, kterým byl dvouhodinový zvuk kroužícího letadla velice nepříjemný.

Záhadná úmrtí ufologů

Nedávno byl zveřejněn nekrolog ufoložky Shari Adamiakové, která zemřela ani ne padesátiletá, a připomenuli řadu onemocněných ufologů. Podobná fakta zarazila už v roce 1971 badatele Otto Bindera, který proto začal zkoumat okolnosti úmrtí 137 ufologů, kteří zemřeli v průběhu předchozích deseti let. Zjistilo se, že úmrtí se vymykala průměru: statisticky i méně obvyklými okolnostmi.Štafetu výzkumu převzal nedávno Američan Cope Shellhorn a přišel na další znepokojivé údaje.

Jako příklad uvádí Shellhorn ufologa Phila Schneidera, který byl v roce 1996 zardoušen. Schneider byl geolog a odborník na výbušniny a pracoval v mnoha podzemních zařízeních vlády USA. Tvrdil, že základna El Dulce v Novém Mexiku je vlastně středisko operací nepozemšťanů, kteří spolupracují s americkými techniky. Schneider, který veřejně prohlásil, že virus HIV byl vyvinut v National Ordinance Laboratory Chicago III, tvrdil, že mu bylo mnohokrát vyhrožováno. Jiný případ, který Shellhorn za mnohé cituje, byla smrt bývalého agenta tajné služby letectva Rona Rummela, který v srpnu 1993 údajně spáchal sebevraždu. Rummel se zabýval výpověďmi svědků o tom, jak skupiny nepozemšťanů manipulují s lidmi.

Znamení na nebi

Policejní sttanice a pobřežní hlídky v západním Skotsku a Severním Irsku byly 10. července zaplaveny telefonáty. Doslova stovky volajících hlásili pozorování "podivných světel" na obloze, která letěla ve formaci písmene Z nebo v podobě číslice 2.

Svědkové na Isle of Man v Irském moři prohlásili, že než se objevila světla, slyšeli hlasitý výbuch. Bungy Williams z pobřežní hlídky viděl toto divadlo na obloze na vlastní oči: "Objevila se formace velká jako Měsíc. Nebylo možné říci, v jaké výšce skutečně letí. Ještě nikdy jsem něco takového neviděl.

Pobřežní hlídka z Liverpoolu uvedla ve svém prohlášení pro tisk: "Pobřežní hlídka a kontrola vzdušného prostoru potvrzují, že se nejednalo o letadla, a proto můžeme předpokládat, že ať to bylo cokoli, pochází to z jiné planety.

Nessie

Jezero Loch Ness se nachází na severu Skotska. Je dlouhé necelých 40 km, hloubka je kolem 300 m. Jedny z prvních zpráv o Nessie sahají až do roku 565 n.l.

Poprvé byla Nessie vyfotografována v roce 1933 Hughem Grayem. Kdy tato dosti nejasná fotografie byla později označena za podvrh v podobě labradorského psa. Tato fotografie však vyvolala celosvětovou senzaci a díky vyprávění očitých svědků dostala Nessie dnes už tak typický popis.Základem je malá hlava na dlouhém krku, trup se dvěma hrby a ocas táhnoucí se za Nesii. Nessie za sebou údajně zanechává na vodní hladině brázdu ve tvaru písmena V a to za veliké rychlosti.

Je minimálně 13 m dlouhá s krkem o délce kolem 3 m se značně podobá vyhynulému pravěkému ještěru. Nessiteras rhombopteryx je její vědecké označení, které jí dal Sir Peter Scott. V roce 1933 byla Nessie také poprvé zachycena kamerou Malcoma Irvina a po druhé o 3 roky později. Nejslavnější záběry Nessie pořídil Tim Dinsdale v roce 1960, které jsou prohlášeny za autentické. Tento film vyvolal novou loveckou horečku na Nessie. Při této horečce byl v roce 1966 zaznamenán i první kontakt sonarem i když ne s příliš jednoznačným výsledkem. V pozdější době již nebyl nikdy sonarem zjištěn v jezeře žádný tvor velikosti Nessie a to ani při mohutné operaci Deepscan v roce 1987, která měla potvrdit či vyvrátit existenci Nessie. Výsledkem však byla jen zpráva, která nedokazuje, ale ani nevyvrací možnost pobytu Nessie v jezeře Loch Ness, neboť bylo zjištěno, že v jezeře je řada proláklin a okolní skaliska jsou poseta tunely, které voda po staletí vymlela v podvodní jeskyně. A vzhledem k dávnému propojení jezera s mořem by mohla být Nessie chycený ještěr z dávných časů jak tvrdí někteří zoologové.

V roce 1934 byla však Nessie spatřena mimo vodu a to studentem medicíny Arthurem Grantem při půlnoční jízdě na motorce. Což nahrálo lidem dosud si jen zahrávajícím s myšlenkou, že Nessie občas vylézá z vody ven. V únoru v roce 1960 zahlédl pak Torquil Macleod dalekohledem velkého tvora jak leží po celých 9 minut na břehu jezera. Což byl poslední uveřejněný případ kdy byla Nessie viděna na souši. Asi za největší senzaci jsou považovány fotografie pořízené v roce 1975 pod vodou umístněným zařízením na které údajně začala Nessie dorážet. Dva tyto snímky viděla i veřejnost. Jsou to sice spíše jen stíny, a mlhavé kusy něčeho co připomíná hlavu a tělo obludy. Od jejího prvního spatření byla Nessie lovena, hledána, lákána, vždy však bez většího úspěchu.

Proč se pradávní stavitelé dřeli v anglickém Avebury?

Práce, kterou zde pradávní stavitelé vykonali, je jen těžko představitelná. Bodci z paroží rozrušévali svrchní vrstvu tvrdé křídy, aby se dostali na měkčí, opět křídový podklad, a kopali pořád dál. Kostěnými a dřevěnými lopatkami nakládali drť do košíků a vysypávali ji nahoru na násep. Tak vytvořili pět metrů široký kruhový příkop hluboký 7-10 metrů o délce 1353 metrů. Nad ním navršili téměř šest metrů vysoký násep. Z dálky muselo toto dílo vypadat jako kompaktní bílá bariéra. Dnes je z větší části zasypané. Kruhový val doplňovalo 98 až dvacetitunových vztyčených kamenů vysokých 3-6 metrů. Uvnitř velkého kruhu se dochovaly zbytky dvou menších kruhů, asi padesátimetrových. Severní kruh tvořilo 27 kamenů a jižní 29. Ten byl ještě dále doplněn skupinou 12 kamenů ve tvaru písmene Z.

Hlavní aveburské kruhy byly spojeny kamennými alejemi s dalšími megalitickými stavbami v okolí. Přes dva kilometry dlouhou West Kennet Avenue tvořilo na sto párů asi tři metry vysokých kamenů. Ve středověku byly bohužel použity na různé stavby v okolí. Tato cesta končila v takzvané Svatyni, menší, nejvýše dvaceticentimetrové kruhové stavbě. Archeologové předpokládají, že tobyla jakási chata postavená z dřevěných kůlů a překrytá jednoduchou střechou. Směrem do středu se mírně zdvihala. Kolem této ústřední svatyně byl vybudován kruh z asi čtyřiceti kamenných sloupů o průměru přibližně 40 metrů. Na druhou stranu vedla z Avebury jiná kamenná alej, která končila na jakémsi kruhovém prostranství v Beckhamptonu.

Malebné okolí Avebury dotváří množství dalších neolitických památek. Mezi oběma alejemi se tyčí známý Silbury Hill, největší uměle navršená mohyla na světě. Se svými téměř čtyřiceti metry výšky a objemem 350 000 metrů krychlových se téměř vyrovná některým menším egyptským pyramidám. Radiokarbonovou metodou jsou počátky jeho vzniku datovány kolem roku 2600 před naším letopočtem. Dlouho se předpokládalo, že je to monumentální pohřební mohyla. Archeologické sondy do nitra kopce však neobjevily nic jiného než hlínu a křídu. Navršení Silbury Hill si podle odhadu vyžádalo na 18 milionů pracovních hodin, tedy práci 700 lidí po dobu deseti let. K čemu svým tvůrcům sloužil, se můžeme pouze dohadovat.

Tím ovšem výčet aveburských památek nekončí. Necelé tři kolometry jižně od Avebury můžete navštívit jednu z nejkrásnějších a nejzachovalejších podzemních hrobek v Anglii - West Kenneth Long Barrow. Je postavena, jak jinak, z kamenů. Vytvářejí ústřední chodbu a pět pohřebních komor. Při pohledu s vrchu půdorys hrobky připomíná stonek se dvěma lístky po každé straně s pátým, větším na vrcholku. Podobně jsou uspořádány některé maltské megalitické chrámy. Nejstarší zdejší pohřbené ostatky jsou staré 5700 let. Poslední pohřeb se zde konal asi před čtyřmi tisíci lety. Celkem tu bylo pohřbeno čtyřicet šest osob, dospělých i dětí.

Při prohlídce okolí Avebury nesmíme zapomenout ani na neolitickou osadu na Windmill Hill. Její vnější, poněkud nepravidelny a poměrně mělky (maximální hloubka 2,1 metru) kruhový příkop o průměru téměř 400 metrů ohraničuje plochu 8,5 hektaru. Podle archeologických nálezů sloužila tato osada svým stavitelům pouze sezonně, od jara do podzimu. Na kamenech tady pravěcí zemědělci mleli obilí, vyráběli keramiku a pazourkové nástroje, poráželi dobytek a žili běžný každodenní život ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem.

Když chybějí písemné prameny a jasné archeologické indicie, obvykle se jinak nevysvětlitelné stavby označí jako kultovní. Tak je tomu i v případě Avebury. Poměrně bezpečně víme, co avebursky komplex staveb nebyl. Nepředpokládá se, že by sloužil jako astronomická observatoř, protože v aveburských kruzích na rozdíl od Stonehenge nebyly nalezeny žádné významné astronomické souvislosti. Dále víme, že ho nepostavili keltští druidové, kteří přišli až dlouho poté, co bylo Avebury postaveno. Mohli ho však využívat. Stejně tak nelze Avebury připisovat Římanům. Ti zde pouze vybudovali dosud patrnou cestu a pravděpodobně Avebury navštěvovali doslova jako nynější turisté.

A tak se zatím nejpravděpodobnejší zdá vysvětlení britského archeologa Michaela Damese. Ten považuje aveburské kruhy i okolní stavby za obrovský přírodní amfiteátr, kde se prakticky celoročně odehrávaly významné slavnosti a inscenovali různá mystéria související s nedávno vzniklým zemědělstvím. Uspořádání aveburských staveb přímo vybízí ke kolovým tancům, k předvádění dramatických jevů, k obětování a k pořádání různých průvodů například za účelem mystického zajištění plodnosti země, zvířat i lidí. K ubytování posloužil Windmill Hill a návštěvu posvátného okrsku bylo možné spojit i s návštěvou zesnulých v Long Kenneth Barrow, případně k pohřbu dalších významných osobností. Součástí slavnosti v Avebury mohly být samozřejmě i svatby, obřadné vítání jara a podobně.

Je třeba se zmínit i o dalších možných souvislostech. Kruhová chata, takzvaná Svatyně, nápadně připomíná Athénin kruhový chrám v Delfách, pokud si ho ovšem představíme zastřešený (což kdysi dávno také byl). To by mohlo naznačovat existenci pradávného kultu takzvaného omfalu, pupku světa, připomínajícího velké kamenné vejce. V tomto případě bychom ovšem museli připustit, že přinejmenším některé civilizační vlivy, jako právě třeba stavba megalitickývh staveb, se do Evropy dostaly od západu. Z Ameriky? Z Antlantidy?

Na hodně tenkém ledě se ocitáme, když začneme uvažovat o takzvanývh leylines, přímých spojnicích mezi různými místy na Zemi. Avebury je tak součástí spojnice Glastonbury - Cadbury směřující do míst, kde vychází Slunce 1. května, tedy ráno po čarodějné Valpružině noci. Tohoto rána začíná keltský beltine, největší pohanský svátek v roce. Je zasvěcen návratu "bohyně matky zpátky na zemi" i radosti z jara a počínajícího léta vůbec. TAkový svátek může mít tradici dlouho mnoho tisíc let.

V poslední době se objevilo ještě jedno možné vysvětlení. Podle posledních vědeckých výzkumů jsou velké bloky kamene schopné shromažďovat a vyzařovat "energii země", takzvané telurické proudy. Tu energii, kterou indikují například virgule proutkařů. Telurické proudy protékají pod povrchem země na velké vzdálenosti, tvoří sítě obrazce a linie. Snad naši předkové, kteří byli k přírodě vnímavější, dokázali tuto energii vycítit. V obrovských kruhových stavbách se ji potom snažili zachycovat a čerpat ji pro sebe. Snad přitom dosahovali i mystického vytržení, prožívali fantastické halucinace či euforii umocněnou slavnostní atmosférou. Prožití takových okamžiků totálního štěstí srovnatelného s drogovým opojením by bylo možné považovat za dostatečnou motivaci k jinak těžko uvěřitelnému pracovnímu vypětí při stavbě monumentálních kamenných kruhů. Někteří citliví jedinci záchvěvy telurických proudů v Avebury možná pociťují dosud. I proto je Avebury s okolím turisticky vděčnou lokalitou.